V momentě, kdy překonáte příkop benátských hradeb a ocitnete se ve staré Nikósii, jste lapeni změtí uliček, obklíčeni domy osmanskými, kyperskými, ale i modernistickými. Klidná náměstí a dvorky vás pohltí, a nenápadná stoa – průchod vás zase vyvede na rušné obchodní třídy.
Většina turistických průvodců s mávátky, sluchátky nebo jiným náčiním vás nemilosrdně rychlostí japonského šinkanzenu prožene obchodní třídou Ledra, aby vás co nejrychleji dostala za „čáru“ do severní části města, kde si „levně nakoupíte značkové zboží“, rychle spolknete oběd nebo vysajete brčkem jeden nápoj ve stoje v Büyük Han a rychle pryč, abyste ještě stihli Kyrénii.
Ale celá Nikósie si zaslouží minimálně den. A rozhodně doporučuji začít z trochu jiného konce. Od východního. Na jedné z 11 bašt benátských hradeb, Podocataro. Každá bašta byla v době výstavby pojmenována po benátském šlechtickém rodu. Ty finančně přispěly na stavbu nových hradeb a jejich jména nám tuto událost připomínají. U této bašty také uvidíte zbytky akvaduktu z 18. století, který zásoboval vodou pouze kostely a mešity. A rozhodně si nelze nevšimnout památníku Svobody.
Podél hradeb směrem na severovýchod se vydejte k bráně Famagusta, nebo také Porta Giuliana či Porta di Sotto.
Je trojúhelníkového tvaru, po stranách centrálních dveří jsou vidět benátské erby. Půlkruhovou nástavbu přidali později Osmani. Mramorová deska s císařskými insigniemi sultána Mahmuda II. je napsán starověkou kaligrafií.
Od této kdysi tak důležité brány se vydáte kolem Státní galerie moderního umění a modernistické budovy mlýna a výrobce těstovit Mitsidis ulicí Ammochostu (jinak Famagusty) do města a čtvrti, která se arabsky nazývá That El Kale (čteme Tahtakala). Název zřejmě odkazuje na nejnižší část pevnosti, kterou byla brána Famagusta nebo na dřevěnou věž, která zde kdysi stála u vstupu, nebo na seřazené bojové hole, bez které se mužové v tehdejších dobách neobešli. Krásné domy v této ulici pocházejí z doby britského protektorátu (1878 – 1914).
Mešita That El Kale je z 19. století. Stojí přesně na místě, kde Osmané postavili svou první mešitu v Nikósii uprostřed bohatých ovocných sadů v 90. letech 16. století. Vlevo od mešity stojí minaret a první madras, škola pro studium Koránu.
That El Kale mahalas, obvod /městská čtvrť/ byla čistě obchodní a bohatá. Z přístavu Famagusta se tudy do Nikósie dostávalo velmi žádané zboží z dalekých zemí, zde se poprvé vybalovalo a pak rozváželo. Ulice stále lemují dílny s velkými dveřmi, kde se v té době zase jiné zboží vyrábělo a odesílalo do přístavu Famagusta na export.
Ulice se stáčí doprava kolem umělecké galerie ΓΚΑΡΑΖ (garage) (funkcionalistická budova z 50. let) na křižovatku ulic Hectoros, Famagusta a Minoos, což jsou bývalé přítoky řeky Pedieos. A přesně tam začíná stará obchodní třída Ermou (pojmenovaná podle antického boha obchodu Herma – Ερμής, najdete ji ve všech řeckých městech).
Než se po ni vydáte, zabočte do čtvrti – mahalas Chrysaliniotissa. Vyplatí se to. Dojdete k byzantskému kostelíku Panagia Chrysaliniotissa, údajně nejstaršímu v Nikósii; k opuštěné škole a ke kostelu Ayios Kasianos; k barikádám, které rozdělují město. Na stejné ulici narazíte na tzv. Axiothea Manor – typické panské sídlo vysoce postavených lidí a bohatých rodin. Tento dům je nyní majetkem Kyperské univerzity a funguje jako kulturní centrum.
Stejnou ulicí nebo malou oklikou se dostanete zpátky ne Ermou, na hlavní obchodní třídu Nikósie, kterou o něco dál na západ protínala druhá z jihu na sever, už zmíněná Ledra. V kruhu benátských hradeb se křížily 2 hlavní cesty.
Ulice Ermou byla původním korytem největší kyperské řeky Pedias. Odklonem řeky na vnější část benátské pevnosti město dostalo prostor, kde taková třída mohla v budoucnu vzniknout. Tento návrh benátských architektů dal lidem, kteří zde pracovali a žili, plno prostoru a bezpečí. Řeka v zimě a na jaře zaplavovala a ničila město. Ruiny franských mostů funkčních 300 let jsou viditelné i dnes.
Po odklonění řeky se ale z nové ulice napřed stala otevřená stoka. Město vůbec mělo východní charakter. Úzké ulice, nulové dláždění a chodníky. Po dešti a v zimě byly z ulic bažiny. Však se Nikósii přezdívalo „Laspůpolis“. Bahenní město. Britové po roce 1878 rozhodli, že každý, kdo pomůže při přestavbě ulice, dostane do vlastnictví pozemky kolem. Ulice byla postavena v roce 1881. V podzemí vedla hlavní kanalizace města a na nové úrovni bylo otevřeno mnoho obchodů. Úřady daly plno budov stavitelům jako odměnu za jejich práci. Ulice od roku 1958 do roku 1974 ohraničovala řeckou čtvrť, pak byla severní část města odříznuta tureckou armádou.
V roce 2013 proběhla revitalizace svobodné třetiny ulice, zbylé dvě třetiny jsou v tzv. „buffer zone“. Revitalizovaná část je nesmírně populární a velice malebnou částí města. Bary, tradiční kavárny, umělecké galerie, alternativní módní salony, hipsterské podniky. Za pozornost stojí stará továrna na boty The Shoe Factory – nyní Pharos Art Foundations, hudební centrum. Kvalitní koncerty tu jsou na denním pořádku. Vedle je Ermou 300, bývalý han – zájezdní a obchodní hostinec pro karavany v 19. století. Nyní zde narazíte na FABoutique architekta a majitele budovy, Stefana Fysentzidise. Naproti je obchůdek – železářství Srap Metal Art, jehož majitel ze železného šrotu tvoří zajímavé skulptury. O kousek dále je institut a výstavní prostor CVAR – Centre of Visual Arts and Research. Ze střechy institutu z Vintage wine bar & bistro se vám otevře panoramatický výhled na starou Nikósii. Dál vás zve k návštěvě krásný podnik Dichoro, ve dne kavárna, v noci bar/hookah/jazz, hip hop. O kus dál zase Rock Bar.
Je třeba nebát se uhýbat do postranních uliček, kde na vás budou čekat jen samá příjemná překvapení v podobě art galerií, kaváren, lázní, krásných restaurací.
Až se touto částí Nikósie nabažíte, můžete pokračovat ulicí Pentadaktylou ke Staré elektrárně – NiMAC, v současnosti galerie moderního umění. Hned za galerií se otevře výhled na novou městskou radnici s archeologickým nalezištěm z doby bronzové z 12. st. př.n.l. Za radnicí je Stará městská tržnice. Všechny tři objekty jsou v rekonstrukci.
Na Pentadaktylou navazuje Issakiou Komninou. Po levé straně budete míjet kyperský „Vatikán“, také zvaný „Pasmahal“, přeneseně bohatá čtvrť. Tj. Arcibiskupský palác, Muzeum ikon, Teologickou školu, katedrálu Sv. Barnabáše, Muzeum národního odboje, Makariovu sochu, Muzeum lidového umění, ale především katedrálu Sv. Jana (1662), skromnou budovu, kde jsou intronizováni kyperští patriarchové / arcibiskupové. Celý tento komplex se dá obejít směrem k východu. Cestou potkáte Hamam Omerye, vyhlášené turecké lázně, stejnojmennou mešitu a klasický dům dragomana Hadzigeorgakise Kornesia, tvz. Konaki, kde je etnografické muzeum.
Od tohoto domu dojdete na kulatý objezd a náměstí Arcibiskupa Kypriana, kde se nachází krásná modernistická Severinova knihovna, na kterou navazuje Pankyperské gymnázium. A z kruhového objezdu už je to jen coby kamenem dohodil k místu, kde tato procházka východní částí města začala. U akvaduktu a bašty Podocataro.
Pokud jste poctivý chodec a objevovatel, pokud se rádi „kocháte“, zastavíte na kávu, dobrý oběd, výhled, výstavu, pak doznáte, že jen tato má oblíbená část města vydá na celý den.
Pro aktuální otevírací doby, ceny vstupného a podobně navštivte
https://www.visitcyprus.com/index.php/en/discovercyprus/culture/museums-galleries