Jaký je vlastně kyperský chléb? Co je to přesně pita? A čím je ta kyperská tak výjimečná? Pojďme na to pěkně od základu – od prostého bochníku.
První důkazy o pečení chleba sahají až někam k roku 10 000 př. n. l. Naši předci nejdřív divoká semínka jen tak žvýkali, pak je začali pražit, drtit na kaši a nakonec z nich upekli první placky. Kváskový chléb mají na svědomí Egypťané (kolem roku 6000 př. n. l.) – a jako spousta geniálních věcí vznikl i tenhle objev čirou náhodou. Nějaký zapomnětlivec jednoduše nechal těsto na slunci a ono mu vykynulo. Byla pak už jen otázka času, než se chléb stal základní potravinou po celém světě. Zmlsaní Řekové ho namáčeli do medu a vína, v Římě jím Caesar krmil masy, aby si pojistil jejich přízeň (nebo hlasy?), a u nás v Čechách hrál klíčovou roli při korunovaci králů. Mimochodem, nejstarší chlebová pec v ČR se nachází v Bylanách u Olomouce a její stáří se odhaduje na úctyhodných 6 600 až 6 800 let.
A jak je na tom náš ostrov? Chléb tu má samozřejmě své nezastupitelné místo. A nikdy to nebylo jen tak ledajaké pečivo. Antický básník Euboulos si kdysi zapsal: „Je těžké dívat se na kyperské chleby a jen tak projít okolo; přitahují k sobě hladové jako magnet.“ A cestovatel ze 16. století dodává: „Nikde na světě jsem nenašel tak vynikající chléb jako ten, který jsem ochutnal ve Famagustě.“ Kyperská pšenice a zdejší chléb zkrátka vždycky patřily k vyhlášeným delikatesám.
Po staletí se na Kypru pěstovala převážně tvrdá pšenice – durum. Právě díky ní (a také díky specifickému kvásku) má zdejší chléb tak výraznou chuť. Kromě klasického kvásku se tu používá i speciální kvas zvaný Arkatis, bez kterého se neobejde proslulý chléb Arkatena.
Tradičnímu kyperskému chlebu podlouhlého tvaru se říká koulouria nebo daktylia. Připravuje se z místní mouky mleté na kamenném mlýně, hněte se s droždím, vodou a solí a peče se v peci na dřevo. Poznáte ho nejen podle tvaru, ale i podle charakteristického posypu z římského kmínu a sezamu. Je to zkrátka ostrá klasika pro celý ostrov.
Co kraj, to jiný chléb a jiná koulouria (čti kuluria):
-
Larnacká verze: V distriktu Larnaka se hodně peče ze semoliny (krupice). Zdejší sváteční koulouria se nazývají giortina a uhnětat na ně těsto je práce pro pořádné siláky.
-
Zpívající chléb: Ve vesnici Kambos Tsakistras mají specialitu zvanou gyristrakas nebo glistrakas. V minulosti tyto kulaté chleby sloužily jako svatební pozvánka a rozdávaly se za doprovodu zpěvu a loutny. Dělají se i ve sladké variantě jako suchary.
-
Vánoční tradice: Na Vánoce se peče Gennopita (nebo též Christopsomo – Kristův chléb). Je to voňavý, detailně zdobený bochník s křesťanským křížem a černým kmínem, který má za úkol zastrašit zlomyslné skřety Kallikantzaroi.
-
Horský klenot Arkatena: V horských oblastech se peče chléb z cizrnového kvásku arkatis, který se namáčí do vlažné vody s kořením. Je to čisté pekařské umění, které vyžaduje trpělivost – tenhle kvásek totiž nevydrží a musí se dělat vždy čerstvý. Legendární Arkatena z vesničky Omodos dokonce získala chráněné označení původu (CHOP).
-
Velikonoční a půstní speciality: Na velikonoce se pekly Karpasitika (či millomena) s ovčím sýrem anari, mlékem, mahlepi (aromatické koření z mahalebky), anýzem a skořicí. Pro období náboženských půstů je tu celoroční veganský chléb nistisima. V Pafosu zase hnětou chléb galenit s mlékem, ze kterého v kombinaci s místním sýrem vznikají velikonoční sýrové koláče tiropoules.
Není pita jako pita
Slovo pita může znamenat koláč i chléb – záleží na tom, jaké slovo k němu přidáte.
Pokud mluvíme o klasické kyperské pitě, jde o elipsovitý chléb, který se při pečení nafoukne a vytvoří kapsu. A do té se dá schovat naprostá nádhera: nejčastěji souvlakia (grilované maso nakrájené na co nejmenší kostičky), válečky z mletého masa šeftalies, čerstvá rajčata, okurky, cibulka, petrželka, špetka soli a hlavně… hoooodně citronu. V Pafosu těmto pitám říkají poule a tradičně se pekou v peci na dřevo.
Pozor na zásadní rozdíl: kyperská pita není řecká pita! Ta řecká je silnější, menší, má na povrchu typické „ďolíčky“ (jak by řekl Jára Cimrman), netvoří kapsu a maso se do ní balí jako do rolády. A abychom v tom měli úplný hokej, libanonský chléb je zase tenká, velká placka – rozměrově podobná tortille.
Svět slaných a sladkých koláčů
Když se řekne pita ve smyslu koláče, otevírá se nekonečný svět náplní, tvarů a křupavého, tenoučkého těsta fylo:
-
Slané variace: ksiniatopity (s divokým šťovíkem), koliantropity (s čerstvým koriandrem), marathopites (s fenyklem), strouthopites (s divokou silenkou nadmutou), kromiopoules (s cibulkou), tiropites (se sýrem), pastopites (s klobáskou), pourgouropites (s vepřovým, bulgurem a sádlem) nebo klasická eliopita (s olivami) a spanakopita (se špenátem)… Ne, dost, to by nebral konce.
-
A co sladké? Tachinopita (sladká se sezamem), milopita (s jablky), pourekia (se sýrem anari podobným ricottě), amygdalopita (s mandlemi) nebo dekadentní sokolatopita (s čokoládou).
Do pit zkrátka schováte cokoliv, na co si vzpomenete.
Pokud se chystáte na Kypr, mám pro vás jediné doporučení: neotálejte a navštivte místní pekárny. Je to neuvěřitelný zážitek – čichový, zrakový a ze všeho nejvíc chuťový. Velké poctivé kusy pečiva a velkorysé náplně jasně ukazují, jak moc si tu pekařského řemesla vážíme. Odráží se v nich totiž celá staletí živé tradice.