Při objevování krás Kypru narazíte na víc než jen sluncem zalité pláže a tyrkysové moře. Ostrov v sobě skrývá nesmírné kulturní bohatství z dob antiky. Mezi nejvýznamnější památky patří starověká kyperská divadla, která představují úchvatné architektonické skvosty Řeků i Římanů.
Pojďte se s námi podívat, kde na Kypru můžete tato historická místa navštívit.
Království kyperských divadel: Od největšího po nejmenší
Na Kypru bylo dosud odkryto několik starověkých divadel a odeonů. Pokud je seřadíme podle jejich celkové kapacity, žebříček vypadá následovně:
-
Divadlo v Salamis – největší dochované divadlo na ostrově. (Famagusta – okupovaná část ostrova)
-
Divadlo v Paphosu – významné divadlo antického hlavního města.
-
Divadlo v Kourionu – jedno z nejznámějších a nejfotogeničtějších divadel s výhledem na moře.
-
Divadlo v Soloi – malebné divadlo situované na severozápadě ostrova. ( u Karavostasi – okupovaná část ostrova)
Kromě těchto hlavních arén naleznete v Kato Paphosu (jen pár kroků od slavného Dionýsovy vily) také malý Odeon. Ten nesloužil pro divadelní hry, ale výhradně pro hudební vystoupení, přednesy a hudební soutěže.
Všechna dochovaná divadla i odeon pocházejí v dnešní podobě z římského období. Archeologické průzkumy v Salamis a Kourionu však potvrdily, že římská divadla byla postavena na základech starších a menších helenistických (řeckých) stavitelství.
Od řecké dionýské tradice po monumentální římské stavby
Divadelní umění se nezrodilo přes noc v hlavách dramatiků, ale vyrostlo z nespoutaných lidových rituálů, divokých průvodů a náboženského vytržení. Bůh Dionýsos (u Římanů Bacchus) nebyl jen bohem vína a úrody, ale především bohem nespoutané životní energie, transu, maskování a extáze – a právě tyto prvky položily základ herectví a dramatickému umění.
Od divokého průvodu po zrození divadla
Předchůdcem prvních divadelních her byly dionýské průvody a slavnosti (tzv. Dionýsie). Lidé při nich vycházeli do ulic a do přírody, zpívali bujaré písně, tancovali a oslavovali neustálý koloběh života, smrti a ponovuzrození přírody.
Základem těchto oslav byl dithyrambos – slavnostní sborový zpěv doprovázený hrou na píšťalu (aulos) a bubny. Sbor (chór) čítal desítky účastníků, kteří v tanci a zpěvu vyprávěli příběhy ze života boha Dionýsa.
Velký průlom nastal v 6. století př. n. l., kdy básník Thespis udělal nevídanou věc: vystoupil ze sboru, nasadil si masku a začal se sborem rozmlouvat. Zpěv se tak proměnil v dialog – a zrodil se první herci a zárodek řecké tragédie.
Kdo tvořil tajemný a divoký Dionýsův průvod?
Dionýsův mytický i rituální průvod (tzv. thiasos) byl pro starověké Řeky vším, jen ne pokojnou procesní slavností. Šlo o hlučný, extatický a často děsivý dav, v jehož čele stál samotný bůh. Průvod tvořily charakteristické postavy:
-
Bakchantky (či Mainady): Ženské následovnice boha Dionýsa. Jejich název pochází ze slova mainomai (šílet). Bakchantky opouštěly své domovy i rodiny, odcházely do lesů a hor, kde propadaly náboženskému vytržení (extázi). Oděny byly do jeleních kůží, ve vlasové výzdobě měly hady a v rukou třímaly thyrsos – hůl ovinutou břečťanem a zakončenou borovou šiškou. V extatickém tanci za zvuku bubínků podléhaly stavu, kdy věřily, že do nich vstoupil samotný bůh. ostava Bakchantky se stala jedním z nejmocnějších symbolů antické literatury. V mýtech dokázaly tyto ženy v náboženském vytržení trhat holýma rukama divoká zvířata (tzv. sparagmos) a pojídat jejich surové maso, čímž symbolicky přijímaly sílu boha.
-
Satyři a Siléni: Polobožské bytosti, napůl lidé a napůl kozli nebo koně. Vypodobňováni byli s kopyty, ohony a špičatýma ušima. Zosobňovali nespoutané přírodní pudy, vášně, bujarost a divokost. V průvodu neustále tancovali, pili víno a škádlili Bakchantky.
-
Pan: Bůh lesů, stád a pastýřů s kozími rohy a kopyty, který svým zjevem či křikem dokázal vyvolat neovladatelný „panický“ strach.
-
Hudebníci a nosiči masek: V reálných městských průvodech lidi doplňovali hudebníci hrající na bubny (tympanon), činely a dvoubřité píšťaly, a také nosiči posvátných symbolů (např. košů s ovocem či symbolů plodnosti).
ARCHITEKTURA
-
Řecký koncept: Původní řecká divadla využívala přirozený svah kopců. Měla kruhovou orchestraci (orchéstra), uprostřed oltář (thymelé) a dřevěná či kamenná sedadla.
-
Kyperské specifikum: Přestože se na Kypru dochovala divadla až z římské éry, jejich stavitelé plně navázali na řeckou tradici. Divadla v Kourionu, Soloi i v Paphosu byla postavena přímo na úbočích přírodních pahorků. Jedinou výjimkou na Kypru je divadlo v Salamis, které stojí na zcela rovné zemi a jehož hlediště muselo být kompletně vystavěno na umělých základech.
Ve 3. a 4. století n. l. prošla divadla v Salamis a Kourionu úpravami – klasické divadelní hry ustoupily do pozadí a arény byly přebudovány pro zápasy gladiátorů či divokých zvířat.
Unikát na Kypru: Antický amfiteátr v Salamis
Mnoho lidí si plete pojmy divadlo a amfiteátr. Klasické divadlo má půlkruhový tvar a jeviště. Amfiteátr je elipsovitá uzavřená aréna bez jeviště, určená výhradně pro gladiátorské hry.
Amfiteátry byly typické pro Italii či Španělsko, ale ve východním Středomoří jsou vzácností. Na Kypru byl jediný známý amfiteátr odkryt při vykopávkách v letech 1972–1973 právě v Salamis.
Tipy pro cestovatele na Kypru
-
Akustika: Při návštěvě divadla v Kourionu nebo Paphosu vyzkoušejte neuvěřitelnou akustiku – postavte se do středu orchestřiště a promluvte; i šepot je slyšet v nejvyšších řadách sedadel.
-
Kulturní zážitky: V divadle v Kourionu se i dnes během letních měsíců konají živá divadelní představení pod širým nebem.