V jednom z nejmalebnějších regionu kraje Paphos, už výše v horách, leží vesnice Salamiou. Muzeum pod širým nebem s bohatou historickou minulostí a přírodními zajímavostmi. Hory tvoří úžasnou kulisu proti červeným střechám a tradičním byzantským domům z bílých kamenů, kterým se říká Athasopetra. Je to soubor lidové architektury, kyperské architektonické tradice, mnoho domů je památkově chráněných. Krom toho tu najdete vinice, olivové háje, tu pravou tradiční kuchyni.
Jako ve všech vesnicích, i tady se slaví festival „palouze“ – což je tradiční kyperský dezert vyrobený z hroznové šťávy. Pořádá se tu dokonce mezinárodní Countryside Animafest (https://www.animafest.com.cy/). Velmi úspěšný, mimochodem.
4000 let dlouhá historie. Vesnice se jmenuje snad podle Salamis, jednoho z názvů města Paphos nebo podle Salamis v Řecku. Přípona „-iou“ je zdrobnělina a znamená, že vesnice byla malá. Je tudíž neuvěřitelné, že tu pradávno bylo malé městské království. Kromě písemných pramenů ve starověkých textech to potvrzuje i kamenný sloup s vousatým lučištníkem a kyperským nápisem, který byl ve vesnici nalezen a v roce 1874 odvezen do Britského muzea. Škoda.
V roce 1902 se tu začal stavět klášter Panagia Salamiotissa, ve kterém se v šeru ukrývá starobylá ikona Panny Mari ze 16. století. Je tu Středisko environmentálního vzdělávání, jehož cílem je vytvořit povědomí o flóře a fauně regionu. Oblast také přitahuje ornitology, je tu „letový koridor“ stěhovavých ptáků během jarních a zimních období.
Kromě klimatu, výhledů, produkce medu, pěstování bylinek, oliv, hroznů tu na západních svazích vesnice najdete jednu zvláštnost. Živé svědky náboženského kyperského dědictví.
Monumentální apoštolské olivovníky. Symboly nesmrtelnosti, míru a smíření. Stáří stromů se odhaduje na dva tisíce let, kmeny stromů jsou zjizvené časem a navzdory svému stáří zůstávají živé a dodnes plodí.
Apoštolové Pavel a Barnabáš (Varnávas) údajně prošli vesnicí Salamiou na cestě do Paphosu během své první misijní cesty po Kypru v roce 45 našeho letopočtu. Prý se tu zastavili, poobědvali a pecky z oliv, které tu pojedli, vyhodili a z nich vyrostly olivovníky. Tyto stromy jsou posvátné.
Tak či onak, rozhodně jsou jiné. Rostou spíše do výšky, jejich plody jsou větší a šťavnaté, mají bohatou ovocnou chuť. A místní si svého olivového oleje hodně váží.
Existuje projekt ‚Terract‘ , který má za cíl zachovat tyto vzácné olivovníky. Tato kyperská iniciativa a iniciativa sedmi dalších zemí (Chorvatsko, Francie, Řecko, Itálie, Slovinsko, Španělsko a Švýcarsko), byla zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, spolu s řemeslem suchého zdění, protože „suché kamenné zdivo hraje zásadní roli v prevenci lavin, povodní, v boji proti erozi půdy a desertifikaci, zlepšuje biologickou rozmanitost a vytváří nejlepší mikroklimatické podmínky pro zemědělství“, jak praví odborníci. Projekt aktivně zapojuje návštěvníky. Zapojují se do staveb suchých zdí, které chrání vzácné stromy. A můžete se do něj zapojit i vy. Odkaz je níže.
Ale na ostrově je vícero legend spojených se stromy.
Na ostrově se stále vypráví legenda o Ježíšovi a olivě, která ho ukryla ve svém větvoví před pronásledovateli. Dostalo se jí za to požehnání. Když štvanice skončila, oliva byla odměněna dlouhověkostí a velkou plodností. Říká se, že „oliva bude žít o sto let déle než člověk, který ji zasadil a sklízel její plody“.
Také se říká, že se oliva zeptala Spasitele, „co se stane, když mě pokácí a spálí“? Spasitel odvětil, „kouř, který bude stoupat z tvých větví a listů, tě ochrání před démony a zlem“. A tak Kypřané ošetřují své domy, zahrady, věci, hroby předků kouřem z olivových listů. Ve vykuřovadlu zapálí uhlíky, kadidlo, olivové listy, někdy ve směsi s dalšími bylinami, hlavně se šalvějí. Šalvějovou metličkou pak případně rozhání kouř.
Zasadit olivu stále znamená dosáhnout nejvyššího požehnání a ochrany. Oliva je všudypřítomná.
Během velikonočních obřadů pop požehná olivové ratolesti v kostele, kde pak leží 40 dní. Po 40 dnech si je lidé odnášejí domů. Věří, že tyto listy mají tu největší moc.
Uctívání stromů – čili dendrolatrie. Praktikovalo se od pravěku. Na Kypru a v celém východním Středomoří. Jedním z nejznámějších příkladů uctívání stromů ve starověkém Kypru byl posvátný okrsek Apollóna Ylatského. Klaněli se mu v Kourionu a v Paphosu.
Pohanský kult nenápadně vsákla křesťanská církev, jako mnohé jiné. Už Svatý Barnabáš popisuje ve svých Apokryfech pohanské rituály odehrávající se poblíž Apollónovi „lesní svatyně“. Stromy u pravoslavných kostelů pak hrály důležitou roli v léčebných rituálech. Kypřané věšeli na větve oblečení nebo kusy látek. Domnívali se, že skrze ně Bůh nebo uctívaný světec zázračně zasáhne a „magicky“ přenese nemoc a ujímání na strom. Jakmile se strom spojí z nemocí, zůstane s ní spojen navždy. Tomuto jevu se říká „sympatetická magie“. (Sympatetická magie je forma magie založená na dvou základních principech: zákonu podobnosti, podle kterého podobné vytváří podobné a výsledek se podobá své příčině, a zákonu doteku, podle kterého věci, které byly jednou ve vzájemném styku na sebe působí i po přerušení kontaktu – wikipedie).
Na vesnicích ve vnitrozemí už stromy ověšené látkami v podstatě neuvidíte. Uvidíte doslova „obvázaný“ strom u katakomb Sv. Solomonie v Kato Paphos (https://poznejkypr.cz/kypr-kato-paphos/). Což je záležitost hlavně turistů. A bohužel, před nějakou dobou byly takto „vyzdobeny“ i stromy a keře u Petra tou Romiou. Jenže. Kdyby to byly látky. Ale papírové kapesníky a igelitové pytlíky? To s kyperskou tradicí nemá nic společného. Naštěstí „už to někdo uklidil“ a doufám, že to uklizené zůstane.
Máme tu plno nádherných, starobylých, vzrostlých stromů. Chráněných a posvátných. Olivovníky, terebinty, pinie, duby, cypřiše, platany, naše endemické cedry. Které rozhodně stojí za to a které rozbuší srdce milovníka stromů a lesů. Přehled a letáček o „Stromech monumentech“ si můžete stáhnut zde:
Zdroje:
https://www.mdpi.com/2077-1444/12/9/738
https://laona.org/defteri-evropaiki-imera-topiou-anavathmidon-sti-salamiou/