V severozápadní části ostrova Kypr, v zálivu Morphou, je vesnice Agia Irini. Teď se také jmenuje Akdeniz (turecky Středozemní moře) a vypadá, jako by ji staří bohové prokleli. Právě ti bohové plodnosti, války, úrody, atd, kterým tu postavili jednu z nevýznamnějších venkovních svatyň na ostrově – temenos. (Vesnice Ag. Irini – link v přípravě)
Svatyni objevil v roce 1929 tým švédských archeologů pod vedením Einara Gjerstada, kteří na ostrově průběžně bádali a kopali od roku 1927. Velmi úspěšně, mimochodem. Byl to senzační objev. Vykopávky v Ag. Irini začaly v listopadu poté, co majitel farmy – kněz, přivezl do Nikósie hlavu a horní část terakotové sochy z počátku 6. st. př.n.l. nalezené na jeho farmě. Ukázalo se, že jeho pozemek blízko moře je vlastně celá svatyně. Ten měl trojúhelníkový tvar se stavbami podél severní a východní strany.
Vrstvy v Agia Irini představují 7 období osídlení. 
Během 1. období – pozdní doba bronzová (asi 1200-1050 př.nl) – tu stála skupina budov kolem otevřeného dvora, který měřil asi 1000 metrů čtverečních. Stavby sloužily kultovním účelům, byly to sklady, kultovní domy a obydlí kněze. Oběti během tohoto raného období byly spíše nekrvavé.
Ve 2. období (9. století př. n. l.) byla postavena typická venkovská otevřená svatyně. Otevřené temenos oválného tvaru s oltářem jako svatyní, postavené ze suti, bylo obehnáno peribolem – hraniční zdí. Oltář byl spojen s anikonickým kamenným symbolem božstva. Byla tu zahrada oddělená zdí pro posvátné stromy, které Kypřané dodnes uctívají, a dva přístřešky, které měly odclonit posvátnější prostor od zbytku nádvoří.
Ve 3. období byla zvýšena zeď peribolos, úroveň podlahy a postaven nový oltář, tentokrát ve tvaru obdélníkového vápencového kvádru.
Ve 4. období (asi 700-600 př.n.l.) se používal stejný oltář. Peribolos kolem temenosu byl rozšířen. Nová zeď byla postavena ze suti a úroveň podlahy opět zvýšena. Byly postaveny dvě malé obdélníkové místnosti. Našla se dokonce organická suť, asi zbytek posvátných stromů. Právě v tomto období se tu masivně ukládaly votivní sochy. A toto období je považováno za to nejdůležitější.
Na konci cca 5. století byl temenos zaplaven. Svatyně se užívala čím dál tím méně až byl temenos na několik let opuštěn. Začal se používat velmi poskrovnu během helénistického období až do konce 1. století před naším letopočtem. Pak ho začala pohlcovat zem. Dokud ho Švédi nevykopali.
Místo bylo jedinečné. Většina předmětů byla neporušena a na svém místě v původní poloze, tzv. in situ. Sochy byly uspořádány do soustředných půlkruhů kolem oltáře: nejmenší sošky nejblíže oltáři, větší sochy za nimi a sochy v životní velikosti tvořily pozadí. Zhruba dva tisíce terakotových soch a sošek stálo v půlkruhu kolem kamenného oltáře, jako diváci v hlediště antického divadla.
Značné množství figur jsou mužské postavy malé, střední a velké velikosti, včetně kněží a válečníků, stojící v přední poloze s rukama podél boků. Některé figury nesou votivní, jiné drží flétny a tamburíny. Rozdíly ve velikosti soch zřejmě odráží sociální postavení věřícího. Sochy v životní velikosti získali a umístili do svatyně asi dobře situovaní Kypřané. Malé sochy ti chudší. Našly se tu válečné vozy tažené koňmi, jezdci na koních, tanečníci v kruhu, „minotauři“ (kříženec býka a člověka) a sošky býků, ale jsou mnohem menší.
Lidské postavy stojí na místě věřícího a vlastně neustále uctívají božstvo. Postavy zvířat představují obětní dary bohu místo zvířete samotného.
Mužské postavy jsou oblečené do dlouhých oděvů, na hlavě mají přilby nebo kónické čepice s lícnicemi. Téměř všichni „muži“ jsou vousatí a někteří nosí náušnice. Ty největší mužské sochy s „turbany“ na hlavách byli kyperští králové (basileis). Protože ti, podle Herodota, pokrývky hlavy podobné turbanům, nosili.
Někteří býci a „minotauři“ mají hady svíjející se podél krku a zad. Sošky „minotaura“ mají zdvižené paže, což je gesto které souviselo s uctíváním jasně související s kultem země a kyperské bohyně. Figura „minotaura“ má ‚hybridní‘ rysy: Válcovité lidské torzo s mužskými genitáliemi, ženskými prsy a zvířecími nohami. Nic zvláštního. Pozdější sochy Bohyně, Kypris, vykazovaly dvojpohlavnost, rovnováhu. Ambivalentní identitu. Čistě ženské postavy se tu našly jen dvě.
Velké sochy, jejich chodidla, paže, krky a hlavy se vyráběly sériově. Hlavy pak dostávaly individuální rysy připevňováním vlasů, vousů, pokrývek hlavy a dalšího vybavení. Nejstarší důkazy o použití formy pocházejí z Ayia Irini, kde vyráběly terakoty vyrobené do forem asi od roku 650 př. Několik soch má živý výraz obličeje a ukazuje velkou individualitu.
Identita božstva uctívaného v Ayia Irini zůstává neznámá. Texty neexistují a všechny znalosti archeologové čerpají jen z nálezů. Figurek a střepů. Většina jich je mužských a mimoměstské svatyně, kterých se doposud našlo 32, se uctívaly mužské božské typy, pak ženské nebo nebo oba. U Agia Iriny to bylo se uctívalo mužské, evidentně, a celá kultická praxe byla podle sošek složitá, zahrnovala hostiny a tance.
A proč byla svatyně na tak odlehlém místě? Zřejmě to byla neutrální zóna mezi různými městskými královstvími, svatyně je spojována s městem Lapithos a Soloi (nyní olupované území).
Vykopaná oblast je dnes západně od vesnického kostela Agia Irini / Akdeniz. Leží ve vojenské zóně na okupované části ostrova, a proto na ni nelze provádět archeologický výzkum.
Minulý rok jsme se ke svatyni vypravili. Kdo miluje odlehlé oblasti bez lidí, ten si tu bude lebedit. Ale. Domluva v angličtině je nulová. Značení, směrovky žádné, na mapě není nic pořádně vidět. Po plahočení se sem a tam jsme konečně našli tzv. královské hroby, ale svatyni pořád míjíme. Místní pořád říkají „castle“ – Palaiokastro a mávají směrem k moři. Nevěříme jim. Ale nakonec mají pravdu. A musím konstatovat, že cíl může být zklamáním. Respektive, cíl je jen pro veliké nadšence. Bohužel. Není v podstatě nic vidět. Půda, voda, záplavy, politika, armády ničí památky okupovaného Kypru zhovadilým způsobem. Nelze použít mírnějšího významu.
A ještě ke švédské expedici. Ta položila základy kyperské archeologie. Doložila a zavedla dataci ranných kyperských dějin a Eteo-kypřanů před příchodem Řeků. Odkryla 30 míst a 375 hrobů. Namátkou Lapithos, Nitovikla, Marion, Idalion, Amathous, Engomi, Agia Irini, Vouni, Soloi. Doložila vazby na řeckou kulturu. Což se nelíbilo Britům. Zavánělo to příliš velkým nacionalismem a podporovalo to tendence ostrova a Řecka spojit se. Britové raději hlásali, že jsme „východní“. Spojitost s Evropou a Řeckem vůbec neviděli rádi. Snad právě proto si nakonec švédská expedice odvezla mnohonásobně více artefaktů z nálezů, než podle složitě uzavřené dohody mohla. Princip zněl, že hrobové skupiny a nálezové depozity by se neměly dělit, ale měly by zůstat jako celé archeologické soubory buď na Kypru nebo ve Švédsku. Expedice měla obdržet reprezentativní sérii nálezů ze všech období a všech druhů předmětů, unikátní předměty měly na Kypru zůstat. V praxi to dopadlo jinak. Při vykopávkách jednu dobu vypomáhal i švédský korunní princ. A ten byl Brity velmi bohatě obdarován nálezy. Britská koloniální vláda si prostě dohodu vysvětlila po svém. Potřebovala se politicky zbavit co nejvíce artefaktů. A samozřejmě na sochách z Ayia Irini je nejlépe vidět, jak celé dělení dopadlo. Švédsko získalo dvě třetiny nálezů expedice, a přibližně 12 000 z 18 000 předmětů ze všech nalezených. 771 dřevěných beden bylo přepraveno vlakem z Nikósie do Famagusty a ty pak odpluly do Švédska. Švédsko také obdrželo veškerý střepinový materiál jakékoli vědecké hodnoty, což je rozhodnutí, které obohatilo jeho sbírky o 5 000 kartonových krabic obsahujících statisíce fragmentů diagnostické keramiky.
Co dodat. Sílí hlasy a požadavky na jejich vrácení. Logicky. Paradoxem je, že nálezy, které nakonec skončily ve švédském muzeu Medelhavsmuseet ve Stockholmu jsou po turecké okupaci ostrova spolu s artefakty v muzeu v Nikósii jediným zdrojem informací a jedinou možnou cestou, jak zkoumat nedostupná „naleziště“. Bohužel.
Zdroje:
http://www.culture.gov.cy/dmculture/da/da.nsf/DMLindex_gr/DMLindex_gr?OpenDocument