Na náhorní plošině s výhledem na moře, kde kdysi byl starověký přístav Zefyros, na první pohled uvidíte jen monolity, megality, rozbité mramorové desky, základy budov. Palaipaphos, Kouklia.
Musíte zapnout svou představivost a snad se vám podaří uvidět nádherný areál, jedno z nejdůležitějších míst na Kypru, posvátný okrsek Bohyně, pozdější Afrodity. Uvidíte temenos, pak římský svatostánek, vše impozantní, úchvatně ozdobené, všude růže, myrty, fontány, vůně z parfémů pro Bohyni, zástupy poutníků, kteří se přišli poklonit a prosit, slavnosti a procesí.
Dnes je to tiché místo. Král, velekněz Bohyně, hudebník a hráč na lyru, Kinyras, tu už nezpívá. Návštěvníků sem moc nedorazí, což je snad i dobře. Davy a autobusy by narušily to stálé, i když tiché, kouzlo. Je jen málo lidí, kteří tu lyru dokáží slyšet.
Palaipafos (Palépafos), dnešní Kouklia. 16 kilometrů na východ od Nového Pafosu, u řeky Dhiarizos. Království a město stejného jména. Založeno zhruba kolem roku 1650 př.n.l. Na konci tisíciletí už je jeho význam a světový věhlas nepopiratelný. Vyvinulo se v obrovskou městskou komunitu. Bylo neustále osídleno až do konce 4. př.n.l. Bylo sídlem krále Pafosu, možná krále celého ostrova. Král byl veleknězem Bohyně. Na novoasyrské stéle krále Esarhaddona (673/2 př. n. l.), kde jsou jména deseti kyperských králů a příslušná sídla moci, je Eteandros označen jako sharru „Pappa“ (Paphos). První dokladovaný král.
Zhruba v roce 1200 př.n.l. tu byl postaven obrovský svatostánek, temenos, dvůr a sloupová síň, na počest Bohyně. Žádné Afrodity. Bohyně, která se tu uctívala už od doby bronzové. Bohyně, která sem přišla z východu. Svatyni snad postavili Mykéňané ve východním stylu. (Temenos je část země určená jako oficiální sídlo např. králům a náčelníkům, nebo část země vyhrazená pro běžné použití a zasvěcená bohu, jako je svatyně, svatý háj nebo svatý okrsek. Temenos uzavíral posvátný prostor zvaný hieron. Obvykle byl obehnán zdí, příkopem nebo řadou kamenů). Velikost stavby, která se dá dobře odhadnout jen z pouhého „rohu zdi“, která je vystavěná z megalitických kvádrových bloků, dokazuje, jak mocné a bohaté město to bylo na svou dobu, a jak velkolepě bylo město vystavěno.
A právě s příchodem Mykéňanů se objevují hned 2 legendy o založení města. Byl to Kinyras? Zakladatel města, kyperský král, velekněz, hráč na posvátnou lyru. Nebo snad Agapinor z Tedea v Arkádii, jehož lodě sem zahnala bouře, když se vracel z Troje? Zvláštní, všechny řecké hrdiny od Troje na Kypr zahnala bouře.
Kinyras nebo Agapinor. Archeologické nálezy jasně dokazují, že pro „tus Pafius“, pro obyvatele města, a ostrovany vůbec, byla to nejvyšší božskou autoritou Anasa, Pafia, Kypris, Thea – bohyně plodnosti, mateřství, života a smrti, lidí, zvířat, přírody. Proto neměla obličej, byla anikonická a byla uctívaná ve formě kamene. Později idolu. Hliněných sošek, které nemají s pomíjivou krásou nic společného. Nebo s Wanasa, Ištar, Aštarte. A ty také moc krásné nebyly. 
Řekové si ji přivlastnili a zařadili do svého pantheonu, pojmenovali Afroditi, vtělili ji do krásné ženské sochy a přidělili jí atributy bohyně lásky, krásy, rozkoše, vášně, i to, že se vynořila z pěny u Petra tou Romiou.
Na konci 4. století král Nikokleas rozhodl, že se město přesune na JZ, kde bylo míst vhodné k vybudování nového města a přístavu.
Palaipafos nadále fungoval jako kultovní místo pro ženskou bohyni až do konce římské éry. Po přesunu hlavního města regionu do Nea Paphos, chrám dá sloužil. Byl Římany přestavěn a stále byl nejdůležitějším posvátným místem ostrova, protože byl spojen s kultem nových vládců a dokonce římských císařů. V římské éře se vyvinulo v jedno z hlavních středomořských náboženských center řecko-římského světa.
Římané mu proto věnovali patřičnou stavební pozornost a město dál zvelebovali Důkazem je toho Lédin dům, pojmenovaný podle mozaiky, na které je scéna Lédy s labutí.
O bohatosti římského města svědčí nálezy, které se provádějí kolem vesnice Kouklia.
S příchodem křesťanství kult Afroditin upadá. Jeden z biskupů v Pafosu se dokonce v záznamech chlubí, jak on sám vnikl do chrámu a rozbíjel ty hříšné sochy.
Za středověku se mění i název teď už vesnice na Kouvouklia, čti Kuvukuklia. Ve 13. století si tu Lusignané staví hrad, panství, pevnost, panský dům, jak je libo, a z vesnice se stává administrativní centrum, odkud se kontroluje chod oblasti a výroba cukru.
Po roce 1571 se tu usadí Osmanská jednotka, která hlídá léna v Kouklii. Historie se opakuje a z gotického dvora je tsiftlik – čiflik, osmanský statek. Na chvilku tu zavládne ticho. Ale ne na dlouho. Věhlas místa nedal spát cestovatelům, romantikům, básníkům, amatérským archeologům. A protože ruiny jsou pořád viditelné, už od poloviny 19. století už tu průběžně probíhají výzkumy. Které nejsou u konce. Zdaleka. Ukazuje se, pomalu, ale jistě, jak obrovské město to bylo.
Do archeologického areálu vstupujete zhruba od severozápadu a v podstatě se hned ocitáte na plošině, kde stával celý chrámový okrsek Afroditina chrámu.
Jako první procházíte svatyní II. – Římskou. Postavenou na konci prvního nebo na začátku druhého století. Zřejmě po zemětřeseních v letech 76/77, které poškodilo dřívější stavby. Byla to složitá skupina budov už v tehdejší době. Přežily prvky svatyně z pozdní doby bronzové a ty byly začleněny do římské svatyně.
Nové římské stavby zachovaly základní charakter otevřeného dvora se svatostánkem. Dodržovaly se architektonické tradice kultu. Rekonstruovat svatyni II. je velmi obtížné, i přes to, že se našlo mnoho architektonických fragmentů, např. hlavice. Jsou k vidění podél cesty k hradu. Navíc, svatyně II. je výše než temenos z pozdní doby bronzové, protože stavitelé postupně zvedaly podlahy až po podlahu severního sálu. Nutil je k tomu stoupající kopec. A i když to asi nebyl záměr, budovy stupňovité stoupající do kopce musely působit velmi dramaticky na poutníky připlouvající po moři nebo přijíždějící od Nového Pafosu.
Pafoské svatyně nikdy nebyly chrámy klasického typu. Spojovala se tu východní a západní architektura. Byl to velký otevřený areál, se sály a budovami, oltáři, sochami, votivními dary, květinami. Bohyně tu nikdy neměla „designový“ chrám jako na aténské Akropoli. Také nevypadala jako žena, jak už bylo řečeno.
Hlavní svatyně bohyně, která ukrývala kónický symbol plodnosti vyobrazený na helénistických hliněných pečetích a římských mincích (kámen nebo bílá pyramida baetylos), musela stát buď na novém římském nádvoří, nebo ještě v temenos, staré svatyni I. Bohužel, z temenos se nenašlo v podstatě nic. Snad se tím potvrzuje to, že svatyně nebyla velká, pevná stavba, ale velkolepá, baldachýnová konstrukce, po které nezůstalo ani stopy.
Když se budete procházet svatyněmi, po pravé straně uvidíte kostelíček , který až do 20. století nesl název „Panagia Aphroditissa“. Prudérní křesťané chtěli její kult vymýtit. A i když oficiálně trval jen do čtvrtého století, Afrodita žila dál na Kypru. Jako Afrodita, jako Panna Maria. To ať si každý přebere sám. Mladé matky do kostela přinášely svíčky jako oběti. Na ochranu před zlými duchy je kostel omotaný provázky. Byl postaven na přelomu 12. a 13.století, a v 15. století dostal byzantskou výzdobu.
Severozápadně od chrámu je Lédin dům. Na místě, které se jmenuje Alonia. Mozaika cca z 2. st. n.l. je uchovávána v místním muzeu, které najdete v prvním patře hradu. Muzeum je rozděleno do 3 místností. První je věnována svatyni, druhá městu, a třetí byzantským a středověkým nálezům. Gotický sál ve východním křídle je jedním z nejlepších příkladů gotické architektury na východě. Sál se užívá pro umělecké akce.
Celé město bylo opevněné. Severovýchodní bránu do města najdete na nalezišti Marcello Hill. Kopec. Proč kopec? Je to původní fortifikační věž, velmi komplikovaná a geniální asi z 8. st. př.n.l. Hradby se stavěli proti Peršanům, ale nakonec se ukázaly jako bezcenné.
Jihozápadně od chrámu se světlu odkrývá další kus hradby a palác z klasického období, tj. 6 nebo 5. století př.n.l. Místo se jmenuje Haji Abdoullah. Na tomto výkopu se pracuje už od 50. let min. st. Tady se podle fragmentů nacházela akropole města.
Kolem celého okrsku, vesnice, se nachází jedna nekropole – pohřebiště, vedle druhé. Z nich pochází nejvíce nálezů, nápisů, předmětů, sošek, které dokládají, jak byl Palaipafos bohatý a mocný.
Středověkou památkou a dokladem o pěstování cukrové třtiny je cukrový mlýn v oblasti Kouklia -Stavros. Třtina byla obchodní komoditou ostrova od 13. do 16. století.
Jak už jsem psala. Chce to být romantikem, lyrikem a umět si představovat. I když Starý i Nový Paphos byly v září 1980 zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO, zdá se, že s pracemi a vykopáváním je na tom lépe Nový nebo-li Kato Paphos. Asi proto, že je tam toho více k vidění. Bohužel. Ale věřím, že i Kouklia asPalaipaphos se jednou dočká. A třeba tu bude znovu vlát baldachýn nad kamenem v Temenos.
Zdroje:
http://www.mcw.gov.cy/mcw/da/da.nsf/DMLindex_en/DMLindex_en?OpenDocument