Kypr a opuštěné vesnice. Nic, co byste našli v nabídkách či v itinerářích organizovaných výletů. Ale to v podstatě nikde. O to víc tato místa přitahují svou odlehlostí, tajemností, historií. Nemluvě o tom, že poskytují skvělé scenérie pro fotografy, amatérské i profesionální. Je třeba se k nim vypravit po vlastní ose s pořádnou obuví, vodou a jídlem na několik dní. Ne, žertuji, tak dramatické to není.
Všude ve světě se vesnice vylidňují celá staletí. Na tom není nic nového. A důvody jsou různé.
Urbanizace. Město má příliš mnoho lákadel a dalších možnosti než pomalá vesnice.
Historie. Některé vesnice zanikly už v dávnověku, jiné se nedostavěly, z některých bylo obyvatelstvo vyhnáno násilně.
V neposlední řadě někde zapracovaly přírodní živly.
Kypr má slušný počet opuštěných vesnic. At jsou důvody vylidnění vesnice jakékoliv, v každém případě odchod z rodného místa citově postihne každého.
Pokud tato místa navštívíte, zastavte se a zdržte se tam. Nedělejte tam zastávku jen kvůli jednomu selfie. Vyjděte z vozu a v klidu se procházejte. Věřím, že „je všechny“ uslyšíte. Princeznu Vretsia, popa, imáma, děti, ženy u fontán, chrastící kostky z tavli a výkřiky mužů při hře. Já to tak mám. A co rozhodně uslyšíte, jsou zvonky, které se linou po svazích od stád ovcí a koz.
1. Vesnice muzeum Fikardou [Fikardu]
I když vypadá, že opuštěná není (žijí tu 3 stálí obyvatelé), faktem je, že je.
Na úpatí Troodosu, zhruba 32 km od Nikósie v nadmořské výšce 880 m tu ční jako orlí hnízdo. Chrání ji okolní vrcholy dosahující výšky skoro 1000 m. Vesnice je pojmenovaná podle středověké rodiny s příjmením Fikardos.
Vesnice byla založena cca v polovině 15. století spolu s kostelem Svatých dvanácti apoštolů. Celá je příkladem vynikající kyperské architektury 19. století, včetně budov z 18. století. Domy jsou dvoupatrové, postavené ze sieropetres (tvrdých místních kamenů) a cihel. První patro bylo obytné se sklady a dílnami, v přízemí byly stáje a tzv “dóman”, kde se např. zpracovávalo ovoce a zelenina.
Památkové oddělení při tehdejším Ministerstvu kultury v roce 1978 včas zareagovalo. Počet obyvatel prudce klesl, budovy se začaly rozpadát, a tak prohlásilo vesnici “starověkou památkou“ a „chráněnou oblastí“, byly podniknuty kroky pro restaurování a údržbu budov. Majitelům budov ubyla starost. A z vesnice je unikátní museum, kde si můžete představovat jak romanicky a těžko zároveň se tu žilo. V posledních letech se Fikardou mění ve vánoční vesnici. I tento trend sem dolehl.
2. Rytířská Finikas
Osmanská vesnice Finikas byla opuštěna v roce 1975, kdy byli všichni místní obyvatelé přesídleni na sever ostrova a od roku 1992 zde nikdo nebydlí. Byla to bohatá vesnice, žilo tu zhruba 80 rodin. Vesnice, a nejen tato, byla ve spojení s ostatními, a obyvatelé mluvili řecky i turecky.
Ve středověku tu sídlila komanda templářských rytířů, v roce 1313 je vystřídali johanité. Sídlo se jmenovalo Commanderie de la Fenique. Je jasné, jak vznikl název vesnice. Komanda vlastnila pět kyperských vesnic v této oblasti. Když Kypr ovládli Benátčané, byl Finikas předán Giorgiu Kornarovi, bratru poslední kyperské královny Kateriny Kornaro. Byla to odměna za jeho intriky a vzpouru proti vlastní sestře.
3. Aristokratiská Souskiou [Suskiu]
Hned o údolí vedle od vesnice Finikas, je vesnice Souskiou, která byla ve středověku součástí královských pozemků. Dobytím ostrova Osmany se vesnice postupně stala jen osmanskou. Jméno lze odvodit jednoduše. Ve středověku se jí říkalo Susu nebo Sucius a Osmani ji nazývali Sus-köy (tedy doslova „vesnice Sus“). Tento název se postupně přeměnil na Souskiou.
4. Gotická Agios Sozomenos
Nedaleko vesnice Potamia, na březích řek Gialias a Alikos, pouhých 13 kilometrů jihovýchodně od Nikósie, objevíte vesnice Agios Sozomenos. Vesnice, kde po celá staletí žilo smíšené obyvatelstvo v míru, a kde v roce 1964 začal bojovat po uměle zasazeném konfliktu soused proti sousedovi. Turecky mluvící Kypřané přesídlili jinam, ale ani řecky mluvící tu nepobyli dlouho. V roce 1974 byla poblíž Agios Sozomenos vedena Zelená linie. Všichni vesničané ze strachu, že by Turci mohli pokračovat v invazi do Kyperské republiky, oblast opustili.
Jsou k vidění zbytky obytných budov z vepřovic, škola, jeskynní kaple, ale nejimpozantnější jsou ruiny gotického chrámu Agios Mamas ze 16. století. Chrám nebyl nikdy dostaven a v širokém údolí působí jako přízrak.
Snad ještě pro představu. Musíte si představit, že údolí kolem řek bylo hustě zelené, sady, zahrady, bylo to oblíbené místo poslední kyperské královny Kateriny Kornaro. Ve vesnici Potamia stále stojí její venkovský letní palác.
5. Utopená Alassa
Na soutoku tří řek, Krios, Kouris a Limnatis byla v roce 1988 uvedena do provozu přehrada Kouris. A jak to tak bývá, úřady rozhodly o přesunu vesnice Alassa. Dnes je vesnice po pravé straně cesty, když stoupáte do hor. Původně se rozkládala na opačné straně, na území, které je dnes na dně největší přehrady na Kypru. Bylo rozhodnuto, že kostel Agios Nikolaos zůstane stát. Příroda si poradí. A tak je z něj někdy vidět jen zvonice a někdy ho můžete v klidu procházet.
Severně od přehrady jsou ruiny římské vily, termální lázně a akvadukt objevené vědci v roce 1984, krátce před zatopením údolí. Bohužel pod vodou.
A ještě jedna věc kolem Alassa. Archeologové na začátku 80. let 20. století odkryly ruiny města z doby bronzové. Snad starověké královstí Alashiya [Alašia], jehož Alassa byla hlavním městem. Kdo ví. Jsou tu pozůstatky paláce, čili město muselo být důležité a nálezy poukazují, že bylo i obchodním centrem.
6. Důlní a snad nejduchovnější Skouriotissa [Skuriotisa]
Původně smíšená vesnice Skuriotissa vznikla koncem 30. let 20. století jako osada horníků, kteří pracovali ve zdejších měděných, zlatých a stříbrných dolech. Všichni místní obyvatelé v roce 1974 museli svou rodnou vesnici opustit. Zelená linie byla příliš blízko a nebezpečí opětovné invaze bylo pořád ve hře. Přesunuli se o kilometr dál a původní vesnice chátrala.
V roce 2002 byl v budově bývalé strážnice obce otevřen skýt – mnišská osada/ klášter na počest sv. Serafima ze Sarova, a v roce 2010 byla zahájena stavba kostela. Klášter má malou farmu, kde se pěstuje vinná réva, vyrábí víno (koupíte v klášterní prodejně), je zde rybníček, kde se chovají ryby. Snad duchovní návrat a reakce na rok 1974, který všem jen vzal.
7. Zemětřasná Palia Theletra
Nejen války, ale i živly stojí za prázdnými vesnicemi. Stará Theletra cca 23 km od Paphosu stojí na úpatí kopce, pod obrovským masivem. Špatně si kdysi obyvatelé vybrali. Po zemětřeseních na konci 70. let minulého století a vlivem eroze došlo k rozsáhlým sesuvům půdy. A protože hrozily další, vesnice se přestěhovala z pod kopce na kopec. A to je Nea Theletra, Nová.
Nebezpečí prý je stálé, nicméně, k dalším sesuvům nedošlo a v pár domcích lidé stále přebývají. Pohled na celý svah a obě vesnice z dálky je podmanivý.
8. Malebná Trozena a Gerovasa
Vesnice v podhůří, které se staly obětí urbanizace. Tvoří jednu komunitu, jsou spojené železným mostem který postavily Britové. Do roku 2000 všichni vesnici opustili. Domy jsou prázdné a opuštěné, s vybavením, jakoby se lidé měli vrátit. V dobrém stavu je pouze kostel sv. Jiří z roku 1885.
Gerovasa byla turecky mluvící a Trozena, původní lenní vesnice, zase řecky mluvící. Nedaleko je Gerovasa-Trozena vodopád, který tvoří ze země vyvěrající pramen.
https://www.youtube.com/watch?v=FEp0lSHc2R8&t=5s&ab_channel=CyprusIsland
9. Divná Softades [Softades, Šoftades]
Opuštěnou vesnici Softades je velmi těžké najít. Není ukrytá někde v těžko dostupné oblasti. Ale najdete ji u silnice z Kiti směrem na Mazotos. Je to několik rozpadlých domků z vepřovic, které jejich majitelé, 170 turecky mluvících Kypřanů, opustili v roce 1975 během výměny obyvatelstva mezi Kyperskou republikou a severem ostrova.
Místo vesnice je farma, kde se prohánějí kozy a ovce. Jednoho by ani nenapadlo že je to bývalá vesnice.
10. Melandra
Opět prázdná a původně smíšená vesnice díky výměně obyvatelstva z roku 1975. Jméno Melandra znamená „černý dub“ a pochází z řeckých slov μελανός („černý“) a δρυς („dub“). A turecky hovořící nazývali svou rodnou vesnici Beşiktepe, což znamená „klidný kopec“. Vesnice je cca 37 kilometrů od Paphosu. Vesnice se zcela vylidnila. Ale je svědectvím o tom, jak obě komunity spolu žili mírumilovně. Svědectvím je sousedství křesťanského kostela a mešity.
+ 1. Vretsia [Vretsia, Vreča]
Úchvatně položená vesnice 
na náhorní plošině, utopená v zeleni. Podle pamětníků smíšená, podle jiných zdrojů turecky mluvící. Věřím víc pamětníkům. A mě to místo okouzlilo.
Historie vesnice se začala psát už v dávné minulosti. Archeologové tu objevili osídlení z doby kamenné. Ale krásnější je legenda. Slavný hrdina a král Kypru Kinyras údajně tuto osadu postavil poté, co se jeho nejmladší dcera Vretsia tady rozhodla usadit. Nedivím se jí. Vesnice byla pojmenována po ní. Obyvatelé uctívali Afroditu, ve středu vesnice postavili chrám k její oslavě. Později, aby uchránili její svatostánek před invazivním křesťanstvím, se vesničané raději přestěhovali západněji, do místa současné vesnice. Za Osmanů a pal dál do roku 1974 byla větší část vesnice osmanského původu.
Během turecké invaze v roce 1974 se turecko-kyperští vesničané odmítli připojit k řecko-kyperské armádě a bojovat proti Turkům. Po skončení aktivní fáze vojenského konfliktu většina z nich zvolila přesun na severní část ostrova, která skončila pod tureckou okupací.
Téměř každý, kdo zůstal pozadu, nakonec 1. září 1975 vesnici opustil a překročil demarkační linii s pomocí mírových sil OSN na Kypru. Bývalí obyvatelé Vretsie se usadili ve Famagustě, Nikósii, Kyrénii, Morphou… Ve vesnici zůstalo jen pár obyvatel. V roce 2011 byl zaznamenán pouze jeden obyvatel. Dnes je vesnice s podivným osudem zcela opuštěná.