K článkům, které jsem věnovala jen hlavnímu městu Nikósie, nakonec přidávám poslední část města.Tzv. Severní Nikósii. Část města, která byla oddělena Brity už v roce 1963 kvůli půtkám mezi oběma jazykovými komunitami. Která byla jako první rozdělena „Zelenou linií“. Proč zelenou? Protože ji tehdejší britský velitel nakreslil do mapy zelenou tužkou. A díky této čáře se původně tato „královská část města“, která se rozkládala na sever od řeky Pedieos, kde byly paláce, katedrála, bohaté zahrady s měšťanskými domy, kostely, stala nakonec tou okupovanou Severní Nikósií.
Putování zahájíme v Laiki Geitonia – Lidové čtvrti, která je součástí pěší zóny Nikósie. Ta představuje soubor historických budov z 18. století, které byly krásně zrestaurovány. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, pískovec a pálené cihly. Celá čtvrť je typická svými křivolakými uličkami, obchody se suvenýry, dílničkami, butiky, galeriemi a tavernami. Při svém putování narazíte na zajímavé boční lézky a rušná nádvoří. Kavárny i restaurace mají venkovní posezení, vybízející k pochutnání si na tradičních jídlech, kávě nebo jiných nápojů. Obzvláště v horkých dnech.
Ulice Ledra je oblíbená pěší zóna a nákupní ulice pojmenovaná po starověkém království Ledra. Zhruba v roce 1050 př. n. l. se toto království nacházelo tam, kde je dnes Nikósie. Dříve to byla druhá hlavní obchodní třída města (viz Nikósie a její východní část). Krom toho, že se Lidře říkalo Makrídromos, dlouhá cesta, tak Britové pro ni měli další název – Vražedná míle. Po útocích bojovníků EOKA , kteří si za cíl svých útoků brali jednotky britské armády, hlídkujících podél ulice o vánocích 1963. 
Delší část ulice Ledra je na oficiální straně Nikósie. Táhne se od jihu na sever a má zhruba 1 kilometr. Najdete tu mezinárodní značky a větší modernější obchody. Včetně první výškové budovy ve starém městě Shacolas Tower. Navazují na ti tři podchody s obchody a kavárnami. Budova Shacolas Tower, také „Ledras Tower“, je první výšková budova na Kypru postavená v roce 1959. Po stavebníkovi se jí také říkalo Manglis Tower. Byla sídlem mnoha zahraničních firem, jako GE, Hellenic Mining, apod. Má výšku 50 metrů a v 11. patře najdete moderní muzeum, kde je instalovaná výstava fotografií s popisy staré Nikósie, teleskopy, interaktivní monitory, audiovideo centrum. Není ani nutné psát, že z této věže se vám otevře jeden z nejlepších výhledů na město.
Žluté plachty, stínící obchodní a pěší zónu, nás dovedou až k check-pointu Ledra, který je jen pro pěší. Prokážete se tu občanským průkazem nebo pasem, napřed u kyperské policie; pak projdete územím nikoho. (viz Cľánek Jak na severní Kypr )
Málokdo si uvědomuje, že právě v tomto bodě se Ledra kříží s druhou hlavní obchodní tepnou města, Ermou, kde jsou stále viditelné nádherné výstavními neoklasické domy, a že překračuje původní tok řeky Pedieos.
Po průchodu územím nikoho se prokážete u kontroly severního distriktu a v ten moment vstoupíte do jiného světa. Atmosféra, architektura a snad i vůně tu zůstala zmražená v čase. V roce 1974.
Z ulice Ledra se stane Arasta. Je úzká, pěší s obchody nacpanými jeden vedle druhého. Skoro po celé délce je zastíněná markýzami, přístřešky nebo barevnými deštníky. To je teď hodně moderní. Ale rozhodně to není nic nového. Takto se zakrývaly ulice už v 2. polovině 19. století. Obchody prodávají obecně levné zboží, včetně textilu, šperků, obuvi a běžné obuvi, které si hraje na značkové. Nechybí samozřejmě kavárny a další místa, kde znavený nebo přehřátý turista může spočinout.
Jedním z takových míst je Büyük Han, Great Inn, Velký zájezdní hostinec pro obchodní karavany hlavně z oblasti jižního Turecka, Alayie. Je největší svého druhu na Kypru. Postavili ho Osmané v roce 1572, krátce poté, co porazili Benátčany. Hlavní brána, které se říká Ucho jehly, vede z náměstí Asma Alti. Uprostřed nádvoří je mešita a fontána pro náboženské omývání. Příkaz k výstavbě hostince vydal Muzaffer Paša, první osmanský guvernér. Uvalil na Kypřany zvláštní daň, aby mohl výstavbu financovat, za což byl údajně v Konstantinopoli popraven, protože daň zavedl bez povolení Velké Porty.
Nejdříve se han jmenoval Nový hostinec. Později byl přejmenován na Velký, po vybudování menšího Kumarcilar. Za britské koloniální nadvlády v roce 1878 byl hostinec obnoven a upraven tak, aby sloužil jako vězení. V letech 1903 až 1947 budova znovu fungovala jako hostinec. A v letech 1947 až 1962 han sloužil jako bydlení pro lidi s nízkými příjmy.
Hostinec je patrový a čtvercového tvaru. Místnosti vnitřního dvora mají křížově klenuté kolonády. Ve dvou podlažích je celkem 68 pokojů. Spodní patro má a mělo prostory pro obchody; místnosti v horních patrech byly pro hosty hanu. Za východními kolonádami je dalších deset obchodů do ulice. V každé místnosti jsou komíny šestiúhelníkového nebo osmibokého tvaru. Na nádvoří je hrob, který je považován za hrob samotného Muzaffera Paši. Ale o tom se stále vedou diskuze.
Po rekonstrukci v 90. letech 20. století se hostinec přeměnil na umělecké centrum s galeriemi a obchody. Ve dvoře jsou kavárny a obchody se suvenýry. A stále tu platí zákon EVKAFu, majitelů budovy, že všechny předměty prodávané ve Velkém hostinci musí být vyrobeny samotnými nájemci. Umělých suvenýrů z Asie se tu nedočkáte.
Posuneme-li se po ulici Arasta dál na východ, ocitneme se před 3 budovami.
Ta první zprava je Belediye Pazari, jinak Městský trh Bandabuliya. Byl postaven v letech 1930 až 1932 opět během britské nadvlády. Jedná se o krytou tržnici s pozdně art-deco fasádou. Nad vchodem je nápis „Bandabuliya Pazari 1932.“ Byl to hlavní krytý trh v severní Nikósii, tradiční turecký bazar, kde lidé mohli najít čerstvé ovoce, zeleninu, maso a mléčné výrobky a domácí potřeby. Sloužil nejen jako tržiště. Bylo to také místní shromažďovací místo. Kvůli konfliktům v 70. letech se budova tržnice přestala používat. Bylo to nebezpečné. Po jeho uzavření v roce 2010 byl trh v roce 2012 zrekonstruován a znovu otevřen. Dnes má více než 70 prodejních stánků, kavárny, knihkupectví a malé divadlo. Vrátily se stánky se zemědělskými produkty a obchody s řemeslnými výrobky a suvenýry.
Prostřední budova je další trh, Bedestan. Bedestan je turecké slovo a znamená krytý trh. Na základech byzantského kostela ze 6. století byla vystavěn další řecký pravoslavný kostel. Ve 14. století bylo severní a jižní průčelí přestavěno v gotickém stylu, v 15. století se dokonce používal jako katedrála a arcibiskupství. Kostel Sv. Mikuláše údajně patřil anglickému řádu Sv. Tomáše Mučedníka z Canterbury. Benátčané pak kostel zasvětili Panně Marii na cestě. Přidali průčelí s erby, kupoli a centrální apsidu. V roce 1573, po dobytí ostrova Osmany, se z budovy stal krytý textilní trh. Časem byl využíván i jako tržiště s potravinami a nakonec v 19. století jako skladiště mouky.
Ve třicátých letech minulého století se budova přestala používat úplně. Až v roce 2004 byl zahájen projekt renovace financovaný Evropskou unií a městskou správou. Stěny byly očištěny a klenby zpevněny. A od roku 2009 Bedestan začal sloužit jako kulturní centrum, kde si můžete poslechnout jazzovou hudbu během festivalu Nicosia Walled City Jazz Festival nebo se podívat na súfijské tance.
Uprosřed pomyslného náměstí se tyčí skvost gotické architektury na Kypru. Katedrála Svaté Sofie, ale také Selimova mešita. Nejstarší zbývající gotický kostel na Kypru, korunovační kostel kyperských králů. Katedrála vystavěná za Lusignanů na základech dřívějšího byzantského stejnojmenného kostela z 11. století. Je to největší historická budova ve městě. Její vnitřní rozměry jsou cca 66 x 21 metrů. Pojme 2500 lidí.
Základní kámen ke katedrále svaté Sofie byl položen v roce 1209 za panování lusignanských králů. Dokončena byla v roce 1249. Uvádí se i rok 1326. Vrcholem architektury je brána, hlavní zdobené okno a masivní sloupy podpírající křížovou klenbu. Utrpěla škody během zemětřesení a za janovských nájezdů. V roce 1570, po 50denním obléhání, město padlo do rukou Osmanů. Katedrála se stala mešitou právě v čase páteční modlitby. Vůbec první imám vylezl na kazatelnu opřený o meč, který používal při obléhání Nikósie. Imámové udržovali tento zvyk až do roku 1949. V roce 1954 byla mešita oficiálně pojmenována Selimova mešit na památku sultána Selima II. Křesťanský kostel byl zbaven veškeré sochařské výzdoby, hlavní portál byl otesán a zbaven kamenných skulptur, jsou tu tři mihráby. Interiér byl doslova „vybílen“. Po vnějších stranách Turci vybudovali 2 minarety o výšce 50 metrů, které nelze nazvat jinak, než pěstmi na oko. Působní velmi disharmonicky vedle gotické architektury. V současné době je objekt uzavřen kvůli renovacím a rekonstrukcím. (rok 2022)
Za Sv. Sofií se můžete ještě podívat na další 2 budovy, Knihovnu sultána Mahmuta II. Z roku 1829 se sbírkou 1700 rukopisů a knih, korány, díla tureckých a perských kaligrafiků. A na Lapidarium, benátský dům z 15. století, kde jsou uchovávány kamenné monumenty z domů, kostelů a náhrobků.
Další mešita, která se „vyloupla“ z katolického kostela je Mešita Haydara Paši. Kostel byl postaven ve 14. století jako kostel svaté Kateřiny ve stylu plaménkové gotiky. Mešitu si oblíbila turecká aristokracie. V budově po pravé straně se údajně nachází hrob svaté Kateřiny. Řecky mluvící Kypřané tam ještě pořád rozsvěcují olejové lampy. Čelní portál je čistě gotický, ve tvaru římsového oblouku s makovicí. Nad vším se tyčí Kateřinské kolo. Minaret je po minaretech na Sv. Sofii nejvyšší ve městě. Neladící se stavbou. Objevíte tu dva gotické vchody. Jeden s mramorovým překladem s růží mezi dvěma draky. Vpravo je zřícenina s několika gotickými oblouky a sloupy. Interiér byl také vybílený. Vápno bylo odstraněno ve 20. století a na stěnách se objevily nevýrazné malby. Krásné gotické oblouky podpírají stropní klenbu. Severně od apsidy je sakristie a oporou její klenby jsou konzoly s vyřezávanými lidskými hlavami. V současné době se budova využívá jako umělecká galerie.
Kumarcilar Han, také Hráčský, Šumařů, dokonce Houslistů pochází zhruba z konce 17. století. Není známo, kdy nebo proč se jeho název změnil a jestli se tu opravu hrály hazardní hry. V roce 1936 nazval Rupert Gunnis, patron Kyperského muzea, Kumarcilar Han „Hostincem potulných hudebníků“. Kdo a kdy tam hrál se také vůbec neví.
Hostinec je menší než Buyuk Han. Pokud vejdete hlavní branou a průchodem, ocitnete se v otevřeném dvoře. Hostinec má přízemí a první patro. Původně měl hostinec 56 pokojů. Horní místnosti byly pro cestovatele. V každé místnosti je krb. Spodní patro sloužilo jako stáje a skladové prostory. Veranda není oblouková, ale sloupová. Jednu dobu sloužil jako útočiště pro mentálně choré. Až byl skoro na spadnutí. Zajímavostí je, že budova je od 17. století soukromá. Když byla budova prohlášena za historickou památku, Památkový úřad si pronajal han za symbolickou částku od dědiců a opravil ho. V roce 2018 byl hostinec zcela opraven a začal se znovu používat. Slouží jako kavárna a restaurace. I tady v původních skladech najdete obchůdky s místními artefakty. Kumarcilar je rozhodně klidnější a troufám si říct že malebnější než ten velký.
Büyük Hamam – turecké lázně – najdete vedle mešity Iplik Bazaar. Osmané po dobytí Kypru okamžitě začali s výstavbou veřejných lázní nazývaných „hamamy“. Lázně fungovaly jako společenská centra a místa k očistě těla i ducha. Většina lidí takové vlastní zařízení neměla, proto byly lázně obzvláště vítány.
Büyük Hamam jsou nejstarší turecké lázně ve městě. Byly postaveny na místě kostela Sv. Jiřího z Poullins ze 14. století, a co zbylo z kostela je vidět u hlavního vchodu lázní, který je pod úrovní ulice. Velká část osmanských staveb byla postavena na troskách bývalého města. Tím se zvýšil terén a vchody do leckterých budov skoro o půl patra níže. Hamam se skládá ze tří samostatných částí. Šatna je přímo v původním latinském kostele. Najdete tu přípravnu a nakonec „horkou“ místnost. Termální s velkou kopulí s průstupy pro sluneční světlo osvětlující masážní „pódium“.
Büyük Hamam jsou jediné fungující staré turecké lázně v severním distriktu ostrova. Návštěvníci mohou využít koupele a tradiční peelingy a masáže vonnými oleji.
Mešita Iplik Bazaar je pojmenovaná podle trhu s bavlnou, který se tu kdysi pravidelně konával. Byla postavena koncem 18. století, aby nahradila mešitu Haci Ahmet Agy. Restaurována byla v roce 1826, znovu v roce 1899. Mešita je atypická svým provedením s nízkým minaretem a jedním ochozem. Minaret je z původní mešity.
Jak jste si mohli všimnout, mnoho mešit jsou původně kostely. Jedna z mála, která ale byla postavena jako mešita, je Arab Ahmet ve čtvrti Arabahmet. Stojí na místě zbořeného latinského kostela. Je v anatolském stylu. Čtvercová s klenutou střechou a jediným vysokým minaretem. Je pojmenována po Ahmet Pašovi, starším veliteli osmanské armády ze 16. století. Prošla rozsáhlou rekonstrukcí v 19. a 20. století. Interiér je jednoduchý se zelenou kazatelnou. Kamenná podlaha je pokryta koberci a pod nimi se skrývají kamenné náhrobky francouzských křižáckých rytířů. Kameny jsou ze starého kostela. Mešita uchovává relikvii. Prorokův vous. Vystavován je jednou ročně. Najdete tu i hrob Kamila Paši. Byl jediným Kypřanem, který se stal čtyřikrát velkovezírem Impéria. Klidná stinná zahrada ukrývá bílé mramorové náhrobky několika dalších významných pašů.
Čtvrť Arabahmet je vůbec velmi malebná a působivá. Žili tu lidé různých národností; byl tu arménský kostel, je tu nezničený a obnovený komplex městských osmanských domů s typickými „kiosky“. Stojí tu kostel svatého Kříže, který upoutá svou typickou věží, která vévodí celé této oblasti. Nachází se tu jediné místo, kde nárazníková zóna „neexistuje“. Je to městský park u bývalé bašty Roccas. Rozhodně sem stojí za to zabloudit. A pak se teprve vydat na …
Nezaměnitelné Atatürkovo náměstí – bylo pojmenováno na počest Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderního Turecka. Změna přišla z popudu Themistoklise Dervise, bývalého starosty Nikósie před nezávislostí, který si tak chtěl získat hlasy turecky hovořící komunity. Místní obyvatelé však náměstí stále nazývají „Sarayonu“, což znamená „přední část paláce“. Odkazují tak na třetí lusignanský palác, sídlo dynastie Lusignanů. Ti ovládali Kypr až do 15. století, kdy byl ostrov anektován Benátkami. Benátčané vztyčili před palácem žulový sloup s benátským lvem na vrcholu. Věřilo se, že sloup byl přivezený ze starého Diova chrámu v Salamíně. Osmané později sloup uložili v mešitě Sarayon, v dřívějším karmelitánském kostele. Když se sloup v roce 1915 vrátil na náměstí, Britové na něj umístili Globus. Osmanská kašna je osmiboká, v každém výklenku je fontána. Fontána už dávno vyschla. Pokud tam uvidíte téct vodu, bude to zázrak.
Kolem náměstí je Britská koloniální soudní budova, hlavní pošta, policejní stanice, banky. Starý palác je pryč, zbořen Brity. Existuje však hotel, nazývaný také Saray. Můžete vyjet na jeho střešní restauraci, dát si drink a vychutnat si výhled na celé město.
Směrem od náměstí ke Kyrénské bráně stojí za zastávku dvě místa.
Až narazíte na první úzkou uličku do leva, kam se nedá vjet autem, dostanete se na „slámové pole“ , jinak čtvrti Samanbahce. Předpokládá se, že to byla jedna z několika zahrad, kde se pěstovalo ovoce a zelenina pro obyvatele města. Jenže jejich počet narůstal a bylo potřeba nové bydlení. Nic nového pod sluncem. A tak se ze Samanbahce stal první komplex sociálního bydlení na Kypru. Nevíme přesně, kdy k tomu došlo, ale záznamy ukazují, že do roku 1894 bylo Samanbahce částečně postaveno a už fungovalo. Výtavba probíhala po etapách a byla dokončena v roce 1955. Jedná se o plochu cca 2000 metrů čtverečních a nachází se na severním okraji opevněného města Nikósie, v těsné blízkosti Kyrenia Avenue a bašty Quirini. Je to jedinečná čtvrť s přesně definovanými geometrickými úzkými cestami. Domy jsou pevné konstrukce z nepálených cihel se střechami z červených tašek. Je tu 72 samostatných jednotek v 5 rovnoběžných řadách s ulicí Kyrenia. Samanbahce se proměnilo v okouzlující tradiční čtvrť. Uprostřed sídliště je umístěna velká fontána a v severním rohu velký otevřený prostor, který slouží k parkování a jako dětské hřiště. Rekonstrukce probíhala v období od září 2003 do dubna 2004. Projekt zahrnoval modernizaci fasád, střech, stávající infrastruktury a terénní úpravy areálu, jakož i pěší úpravu veřejných a polosoukromých prostranství pro veřejné práce.
Až se proplete „slámovými uličkami“, vraťte se na hlavní ulici a pokračujte ke Kyrénské bráně.
Po pravé straně ulice zcela zřetelně vystupuje díky svým kupolím Mevlevi Tekke, muzeum, které si našlo domov v bývalém sídle stoupenců řádu Mevlevi. Mevlevi patřili k súfijskému (mystickému) islámu. Jsou známější jako „vířící“ dervišové. Točivým tancem se dervišové dostávali do meditativního stavu vyrovnanosti a míru podobný transu. Oprošťovali se tak od veškerého utrpení a strachu. Dervišové se pohybovali na melodii, kterou vyluzovali tři hudebníci na galerii. Hráli na rákosovou flétnu, loutnu a buben. V muzeu naleznete výstavu hudebních nástrojů, kostýmů a dalších umělecký předmětů. Iluminované tisky, repliku ubikace dervišů i jejich figuríny, kterak se otáčí při tanci. Také mauzoleum se sarkofágy náboženských vůdců řádu.
Sektu Mevlevi založil ve 13. století v tureckém městě Konya mystický básník Mevlana Rumi. Předpokládá se, že tekke v Nikósii postavil v roce 1593 Arab Ahmed Paša na svém vlastním pozemku. Areál byl později rozšířen o pozemky, které darovala lady Emine Hatun. V roce 1607 byl tekke zbořen a přestavěn Ferhad Pasha. (pozn. tekke – ubikace nebo místo uctívání).
A pak okruh severním distriktem Nikósie zakončíme u Kyrénské brány. (viz článek Benátské hradby)
Co ještě dodat. Že si tato část města zachovala, alespoň zatím, ducha a atmosféru minulosti. Že tu jsou jedny z nejdůležitějších památek kyperské historie. Že je nejlepší projít i tuto část města pěšky. A že, bohužel, je to stále poslední rozdělené hlavní město Evropy nesmyslnou „politickou“ čarou.